Jola Mangpo

Marta Trpišovská a Lenka Tretiagová

Pro děti od 10 let. Premiéra 26. 2. 2017

JOLA je ladacky kufr. JOLA MANGPO je hodně kufrů. V každém kufru je ukrytý problém. Balancujeme na svých problémech, odhazujeme je a nalézáme, předáváme, hledáme, zbavujeme se jich, hrajeme si s nimi. Iniciační rituál dospívání kluka v muže znamená zdolat horu zkušeností, myšlenek a problémů svých, kamarádů i našich předků. A co když jsou předci z druhého konce světa?

Inscenace o mužích a klucích, o jejich touhách, citech, síle a odvaze vznikla na základě setkání s tibetským chlapcem, který na své cestě životem zdolal ty nejvyšší vrcholy.

Choreografie: Marta Trpišovská a kolektiv
Scénář a dramaturgie: Lenka Tretiagová
Hudba: Jan Čtvrtník
Interpretace: Jaro Ondruš, Radim Peška, Jan Čtvrtník, Štěpán Tretiag, David Králík, Odzer Stanzin, Matěj Kučera, Adam Solar a Martin Lerch
Light design: Sebastián Vích

Media

Česká Televize

Jola Mangpo o mužích, klucích a dospívání
Příběh o mužích a klucích, jejich snech a odvaze. To vše shrnuje inscenace Jola Mangpo. Pod choreografickým vedením Marty Trpišovské přemýšlejí čtyři muži, chlapec na prahu dospělosti a čtyři kluci o svých problémech.

Recenze

Jola Mangpo aneb když se z chlapce stává muž

Jola Mangpo (znamená hodně kufrů) je volné pokračování příběhu Odzera, který se dostává do věku, kdy se z chlapce stává mužem. Tématem Mangpa je tak hledání vlastní identity mezi ostatními, ale také ohledávání samotné podstaty mužskosti. Scénář napsala stejně jako u Joly Lenka Tretiagová, která je zároveň dramaturgyní inscenace. Odzer se zde stává jednou z postav a ocitá se mezi mladšími chlapci a dospělými muži, přichází do puberty. Co takové období přináší? Dospělí muži jsou pro skupinu chlapců velkým vzorem, učí je jak bojovat a jak se bránit ve rvačce, ale zároveň se zpětně nechávají inspirovat dětskou hravostí a spontaneitou. Tématem představení se tak stává sám muž a jeho vztahy k ostatním. Herci tancem vyjevují své intimní pocity a hned se je snaží ze studu skrývat. Například v situaci, kdy při se při pohřbu objímají a pláčou, se raději okamžitě pustí do rvačky, aby tyto náhlé emoce ukryly. Boj je zároveň prostředek k uvolnění přebytečné energie.

Představení nasadí příjemně svižné tempo, které střídá rychlé, fyzicky náročné choreografie s pomalejšími, jako by zastavenými momenty. Nápaditou choreografii Marty Trpišovské doprovází jen minimum textů, převážně komického charakteru. Například když nejmladší chlapec tlačí kufr proti dospělému a říká – Nějak se mi zvednul kufr. Drobná zaváhání v načasování jednotlivých figur zapadnou v celkové choreografii. Ta je především silová, nesená mužskou energií, výbušnou, agresivní, ale místy i emocionální. Trpišovská pracuje s cirkusovými prvky, které jsou také výbušné a dobře ilustrují mužskou sílu. Statické scény, jako jsou vzájemná objetí nebo objevení panenky doplňuje citlivě mimika, která prozrazuje tu stud z přílišné blízkosti druhého muže, tu zase touhu spatřit maminku. Hercům se daří jednotlivé emoční pochody dávat najevo, aniž by museli být okatí, či ironizovat. I to je povahový rys muže – nezaplétat se do předstírání, dát najevo, o co mi jde a když to nejde, tak se poprat.

Mangpo tak považuji za zdařilé představení, které ani nepotřebuje zvýrazňovat jinakost Odzera. Každý dospívající si prochází těžkostmi puberty, ale zároveň se před ním otevírají mnohá tajemství, jež byla dosud snad schovaná v kufru, jako je například plastová panenka. Symbolická hračka se mění v loutku, jíž jeden z dospělých herců animuje. Ostatní stojí naproti a kopírují pohyby panenky, nejdříve se kymácejí ze strany na stranu, posléze udělají krok dopředu, jenom rozštěp končí nezdarem a vyjevení muži se na sebe jen usmějí. Loutka zde symbolizuje ženský prvek v mužském světě, chlapci se setkávají s tím, že bude neustále součástí jejich světa. Pouze jeden z mužů ji odmítá a brutálně utrhne panence hlavu, je však v rámci mužského řádu potrestaný střelbou. Situaci můžeme vnímat jako pomstu za neúctu k ženám, zároveň však připomíná, že muži spory o ženy často řeší i pomocí zbraní, a to od Trojské války až po ruské souboje a přihlédneme-li k hospodským rvačkám, dalo by se říci, že až dodnes. Pro chlapce potom panenka může představovat i maminku, po které se jim stýská, jak se sami přiznávají.

Odzer v závěru dospívá a překonává veškeré problémy, které symbolizuje hora sestavená z kufrů. Vystoupá na ni jako horolezec a zdolá tak veškeré obtíže dospívání. Proces lezení je pomalý, aby vynikla námaha, kterou musí chlapec vynaložit, protože když hora nemůže za Odzerem, musí Odzer k hoře. Jeho cesta bude pokračovat právě tam, kde by se mohl po letech setkat se svými rodiči a připomenout si svůj původ.

Malá a velká Jola

V obou představeních se setkáváme s kolektivem postaveným do protikladu k jedinci, či druhé skupině. V Jole stojí české děti proti Odzerovi, v Jole Mangpu stojí muži proti chlapcům. Polarita zůstává nosnou konstrukcí, na které se budují choreografie. V obou případech dochází k propojení skupin, k přijmutí jinakosti Odzera a u mužů k objevení dětství jako své integrální součásti. Muži se inspirují dětskou hravostí a přirozenou emocionalitou, jako je například pláč nebo stesk, a chlapci se učí pořádně poprat a ovládnout svou sílu. Nelze být bez jedné části úplný. Jinými slovy, i dospělý může znovu probudit tvořivou dětskou sílu a naopak chlapec poznává, jak se vypořádat se steskem, či smutkem. Text pohybovou složku vtipně doplňuje, když je vypointovaný (například situace chlapce s kufrem, kterému se udělalo špatně od žaludku), jinde v Jole Mangpo však působí zbytečně vysvětlujícím dojmem, například když Odzer chlapci na jeho problém se zácpou popisuje své zážitky z hor. Síla představení totiž spočívá v pohybech hýřících energií, v škádlivé svůdnosti mužské i dětské provokace a v hloubce prožitku každého jednotlivého herce.

Karolína Krajčová
16. 5. 2017

Jola Mangpo – jako sblížení na cestě

Zatímco příběh Krabata vznikl na základě literárního textu, který byl „přeložen“ do scénického tanečního jazyka, další projekt byl inspirován skutečným příběhem kluka, pocházejícího ze zcela jiného etnického prostředí, a kromě toho původně handicapovaného i tělesnými problémy. Protagonistou základního příběhu Jola je právě kluk, který neuvěřitelný příběh prožil na vlastní kůži, tedy člen Studia Light, Odzer Stanzin.

Z původní koncepce dne, kdy mělo být divákům nabídnuto představení JOLA (příběh Odzera Stanzina z indického Ladaku), výstava fotografií z jeho rodného kraje, workshop a další představení JOLA MANGPO, vypadlo bohužel představení Jola (které hravou formou vypráví základní příběh Odzera, který za uzdravením putoval do dalekých Čech a je zajímavým příspěvkem k vzájemnému chápání a sblížení mezi dětmi z různých částí světa). Nicméně, dětem byl základní příběh převyprávěn a vzdálená exotická destinace jim byla přiblížena prostřednictvím výstavy. Kromě toho se děti dozvěděly něco z toho, jak vnímat a chápat umění. Například, jak se některé věci tancem ztvárňují stylizovaně, symbolicky, a že není třeba vždycky všemu doslova rozumět, ale že je důležité chápat a vnímat věci po svém. A byl tu i výklad, který nabídl určitý klíč k vnímání následného představení, tedy název JOLA, ladacky KUFR, jako zástupný symbol pro množství problémů, které je třeba zdolat. Hravou formou byl pak pojednán pojem problém jako takový. Nejprve byly děti vyzvány, aby napsaly, co je trápí a podle uvážení, jak velký je to problém, jej vložily do jednoho ze tří kufrů různé velikosti. V následujícím cvičení jednotlivé skupiny po 4-5 lidech ztvárňovaly v živých obrazech „problém“, který si vytáhly z kufru. Ostatní měli za úkol hádat, o co se jedná. Současně probíhal v sále workshop pro starší, student(k)y Duncan Centre, které společně s někdejšími, již dospělými členy Studia, improvizovali a vytvářeli variace na různé situace týkající se tématu JOLA MANGPO (Spousta kufrů – tedy příběh o putování do Indie, ale symbolicky též putování ke svému nitru, za lepším poznáním sebe sama). Obě skupiny se pak spojily, aby společně sledovaly metaforický příběh o putování, a zátěžích, které si sebou neseme v kufrech, a které nejsou vždy řešitelné, a možná ani rozluštitelné. Choreografie tančili v tomto případě z větší míry dospělí, bývalí členové Studia, ale společně se stávajícími členy nižšího věku, a k nim se na vyzvání chvílemi připojovaly i děti z publika. Celá scéna byla na horizontu zastavěna hromadou kufrů = problémů, ovšem také symbolického ztvárnění posvátné hory, na níž je třeba vystoupat. Hora tu tedy fungovala v několika významech, ať už konkrétním, řekněme geografickém, tak i historickém (ve spojení se zvyky, rituály nám vzdáleného národa), ale i jako esteticky, formálně ztvárněná choreografie, či příběh, jehož hranice balancují na rozhraní mezi uměním a dokumentem. I když lze těžko odhadnout, nakolik děti tomu, co se dělo na scéně, rozuměly, bylo zajímavé sledovat, s jakým zaujetím se děti zapojují, a jak – většinou velmi ochotně – plní zadané úkoly. Jistě to nemusí být pravidlem, dokážu si představit, že komunikace s teenagery patrně nebude tak snadná. Nicméně, platí, že podobná zkušenost, může na účastníky takových uměleckých setkání zapůsobit velmi inspirativně. V nejlepším případě zatouží naučit se v oboru tance či divadla více, a začnou se rovněž věnovat zájmové činnosti v některém z kroužků či Studií. Ale myslím, že dostatečným zadostiučiněním může být i to, naučí-li se děti JEN přijímat divadlo či jakékoliv umění jako samozřejmou součást života.

Jana Soprová
8. 11. 2017