Odzer Stanzin a kolektiv
JOLA (čti džola) - je ladacky „kufr“.
Co bylo před kufrem – bylo vysoko
Vysoko 4 200 m.n.m. ve vesnici Kargyak v Indii v oblasti LADAKU v Himálaji.
Co bylo po kufru – bylo daleko
Nepředstavitelně daleko v Praze v Čechách, kde je všechno úplně jinak než v Kargyaku.
Co je v kufru?
V kufru jsou ukryty problémy všech zúčastněných dětí. Problémy, které samy nemohou řešit – a přesto s nimi musí žít.
Jola je založena na jedinečnosti (jinakosti) jednoho každého
Scénář a režie: Lenka Tretiagová
Odborný poradce a autor fotografií a filmových klipů: Gabriela Lágnerová
Hudba, projekce a pohybová spolupráce: Jan Čtvrtník
Kostýmy: Lenka Tretiagová
Scéna: Sebastián Vích
Inscnační spolupráce: Anna Tretiagová, David Králík, Lenka Nahodilová, Eva Stará
Interpretace a námět: Odzer Stanzin a další děti a studenti Tanečního studia Light
Jola reprezentovala ČR na světovém festivalu dětského divadla v TOYAMĚ v Japonsku.
Work in progress: 6. 12. 2014 ve Studiu ALTA
Premiéra: 29. března 2015 ve Studiu ALTA
Derniéra: 25. listopadu 2018 ve Studiu ALTA
Autorská dokumentární inscenace se inspirovala skutečným osudem malého tibetského chlapce Odzera a stala se nejoceňovanější inscenací Lenky Tretiagové vůbec. JOLA měla premiéru v březnu 2015 ve Studiu Alta. Hrála se na celostátní přehlídce Dětská scéna 2015, na Jiráskově Hronově, na festivalu Menteatrál 2015, na přehlídce Rakovník Popelka 2015, na Dada inspiračních dnech v Jindřichově Hradci 2015, na Summer Arts Festivalu, pořádaném školou Blue Lake Fine Arts Camp v USA,na Festivalu Evropských kultur v Hradci Králové 2016, na festivalu Bez bariér v Ostravě 2016, na festivalu v Toyamě v Japonsku 2016, na Aberdeen International Youth Festival 2017 ve Skotsku, na festivalu mladých souborů v New Yorku 2017 a na festivalu Dítě v Dlouhé 2018.
Recenze
7. 10. 2016 Festival Divadlo bez bariér, Ostrava
Jeden z vrcholů celého festivalu následoval – Projekt Jola v provedení Tanečního studia Light Praha o životním příběhu tibetského chlapce Odzera, kterému čeští lékaři zachránili život a ve kterém Odzer sám účinkuje. Petr Christov ve své recenzi po zlédnutí Joly na loňském Jiráskově Hronově přirovnal tuto inscenaci k zázraku. Nehovořil o zázraku křesťanském, hovořil o skutečnosti, ve které dětský divadelní soubor předvede dokument a zároveň zprávu o stavu dnešního světa. Režisérka Lenka Tretiagová vede více jak dvě desítky svých svěřenců k osobnostnímu rozvoji prostřednictvím pravdy zahrané na jevišti. Obdivuhodné, a velmi následováníhodné. Děti zvládají taneční pohyb v prostoru i jevištní mluvu, ale hlavně hrají o tom, co je v životě potkalo. Nezapomenutelné představení oslovilo dětské publikum a dojalo dospělé diváky.
Ladislav Vrchovecký
zdroj: ostravan.cz
21. 6. 2016 Oficiální zpravodaj XXII. ročníku mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů Hradec Králové
V Jole se umělecká kvalita díla a snaha pojmout představení jako událost vzájemně umocňovaly – na představení navazoval tematicky související doprovodný program. Inscenace dětského tanečního studia LIGHT komunikuje hlavně skrze atmosféru svých obrazů. Přibližuje tak publiku pocity, které zažívá malý chlapec z Himalájí, jenž se musel kvůli úrazu přistěhovat k pěstounské rodině do Prahy. Všechny obrazy sugestivně vypovídají o jeho setkání s jinakostí. Objevují se v nich mimo jiné motivy z toho druhu dětských her, kde musí vyloučené dítě splnit nějaký úkol, aby se mohlo dostat zase zpátky do kolektivu. V úplně první scéně stojí chlapec zcela sám proti skupině dětí. Později jeho vztah k ostatním ztratí jednoznačně antagonistický charakter, ale motiv vyloučenosti se ještě několikrát vynoří.
Lenka Tretiagová rozvinula téma jinakosti také po skončení představení, když vyzvala dětské diváky, aby přišli na jeviště a zahráli si spolu s tanečníky hru. Pohled na hrající si děti byl v kontextu představení snad ještě silnějším zážitkem než ono samotné. Tretiagová dětem například zadala, aby se rozdělily na dvě skupiny a v každé z nich si stanovily nějaký „divný“ pohyb (třeba zvedání palce u nohy), který budou během hry provádět všechny společně. Současně měly ze skupiny vybrat jednoho člena, který bude „divný“ pohyb kazit a odlišovat se tak od ostatních. Ve výsledku pak mohlo publikum sledovat dvě skupiny dětí, které se „divně“ pohybovaly a dvě děti, které se pohybovaly „jinak divně“. Tato podívaná obracela samotný pojem „divný“ vzhůru nohama. „Divné“ zde bylo všechno a současně nic a sami diváci prakticky nebyli schopní rozeznat „normu“ od „odchylek“. „Divnost“ se tu ukázala jako přirozená součást života.
Bára Etlíková
zdroj: divadloevropskychregionu.cz
Divadelní noviny 17/2015, 4. 8. 2015
Druhý zážitek byl zcela neočekávaný, velmi silný a autentický. Navíc dal pádnou odpověď na otázku, která se na Hronově letos znovu propírá – totiž, zda děti patří či nepatří na jeviště. V tomto případě jednoznačně patří, protože celá věc by bez nich neměla smysl. Jedná se o projekt pražského Tanečního studia Light Lenky Tretiagové pod ná-zvem Jola (čti džola – ladacky kufr). I když tanec je tu silně zastoupen a stává se organickou součástí celku, jedná se o autentický příběh, a tedy o zvláštně sty-lizovaný typ doku-mentárního divadla.
Příběh si našel sám život, když do souboru přišel kluk z Himalájí Odzer Stanzin. Je to jeho příběh, který sám na scéně vypráví. Rozlišuje období před kufrem a po kufru. Ta dvě místa časoprostoru jsou hodně vzdálena, ale právě to odmotávající se klubíčko jeho osobních zážitků je spojuje. V centru dění tedy stojí samotný Odzer. Jeho jinakost je postupně zvědavě přijímána, glosována a s hravostí vytěžována skupinou dětí a teenagerů. V kombinaci projekcí z Himalájí, skupinových tanečních kreací, voice bandových výstupů i sborových písní v exotické řeči se protagonista pohybuje v dobře vybalancované kombinaci autenticity a vysoké stylizace suverénně, ale nikoli exhibicionisticky. Celé půlhodinové představení je tedy nevídaným typem komunitního divadla, které může rezonovat po celém světě jako svědectví o toleranci jinakosti a (těžkostí) sbližování různých kultur. Navíc je to zvláštní, jímavý zážitek, který se vás dotkne jak esteticky, tak emocionálně.
Jana Soprová
zdroj: divadelni-noviny.cz
4. 8. 2015 Jiráskův Hronov, divadelní přehlídka
Odzer - zázračná jiskra, která vzplála
Tohle nebude recenze. Tohle bude zpráva o zázraku. A rozhodně ne křesťanském. Aniž by se přitom zříkala hovořit o divadle, které v sobě nese dokumentární zprávu o našem světě. A protože zázraky se obvykle přihodí ve chvílích, kdy je nečekáme, ani já ho dnes nikde na obzoru neviděl. Vlastně jsem se “dětské” inscenace s asijským názvem bál. Jak já se bál!
A jak se mé obavy znásobily, když se na scéně objevila spousta dětí v tmavě červených kostýmech jasně odkazujících k některé - vlastně jedno jaké - středoasijské velehorské oblasti. Po pár desítkách vteřin je však veškerá rezervovanost kritikova i divákova rozmetána a má lehce předpojatá znuděnost se mění v prachsprostou fascinaci viděným, ba ve sledování scénického dění s otevřenou pusou. Není přitom ani tak podstatné, co všechno se stane ve vyprávění ladackého chlapce Odzera o jeho životě kdesi vysoko v horách Himálaje i o následných vážných zdravotních peripetiích, jimž je vystaven a které ho dovedou za léčbou do naší vlasti. Podstatnější již ovšem je osobnostní vklad představitele ústřední role, který se - nikoli náhodou - jmenuje (také) Odzer a jehož původ hraje roli větší než malou. To nejpodstatnější se ale skrývá v kvalitách čistě divadelních.
Režisérka Lenka Tretiagová dokáže svých pětadvacet (případný početní omyl je vyhrazen) dětských svěřenců různého věku orchestrovat nadmíru výtečně. Její svěřenci se přitom mají o co opřít - umějí velmi dobře zpívat, výtečně tancují, problémy jim nedělá voicebandová sborová recitace ani jednotlivé individuální promluvy. Z tohoto radostného a kromobyčejně sympatického materiálu (čtenáři mi snad tato esoterická adjektiva prominou) jako by se scénické obrazy rodily samy, jako by kolektivní herecké kreace zcela přirozeně vyrůstaly z dokumentárních video-projekcí v zadním plánu, jako by nápaditá a podmanivá práce se světlem byla samozřejmostí hraničící s iluzionistickými kouzly. Jako by dětští herci (jsouce zároveň tanečníky, zpěváky i recitátory) byli poučenější a zdatnější než mnozí jejich dospělí kolegové na mnoha jiných scénách a v mnoha jiných souborech. Umět divadelně pracovat s dětmi je dar. A umět využít ho ku prospěchu inscenace se může rovnat zázraku. A o těch lze někdy pouze podat očité svědectví...
Petr Christo
zdroj: jiraskuvhronov.cz
JOLA – cesta tam a zase zpátky
Co jsme viděli? Viděli jsme dokumentární divadlo, které zachytilo skutečný příběh chlapce z dalekých Himalájí, který se nešťastnou náhodou zapálil a na léčení byl převezen do Prahy. Příběh skončil šťastně: chlapec se uzdravil a mohl nám tedy o všem vyprávět.
Ale ten šťastný konec nespočívá jen v tomto. Viděli jsme také divadlo komunitní. Dětská skupina pražských dětí totiž v rámci představení vlastně přijímá toho „jiného“ chlapce ze vzdálené země mezi sebe. Chlapec se naučil jejich jazyk, poznal jejich kulturu, zapojil se do jejich aktivit a v rámci práce na této inscenaci jim zase vypráví o své kultuře, o tom, kým byl a kým samozřejmě i nadále je. Děti si s ním na tu vzdálenou zemi hrají, děti hrají celý jeho příběh a učí se pochopit a akceptovat jeho kulturu, zkušenost, odlišnost. A jak je to udělané? Dalo by se říct, že inscenace využívá celou škálu materiálu.
Někde v základu je velmi dobrý pohybový trénink, který dětem umožňuje vytvářet poutavé obrazy fyzickou a taneční akcí. Dále je tu práce se slovem, která vrcholí přesnými a přesto spontánními voice-bandovými pasážemi. Pak je tu projekce, která nám přináší obrazy z všedního života té vzdálené země, které jsou právě pro tu vzdálenost nevšední a poutavé.
Materiál je pak velmi nápaditě používán k vytváření obrazů z chlapcova života: ocitáme se s ním ve škole, jezdíme na divokých koních, válíme se v blátě, ale také hoříme a v bezvědomí odlétáme do té tajemné země, kde nás vyléčí. Děti obrazy naplňují energií a radostí ze hry, takže i přes veškerou nespornou technickou dovednost nepůsobí tvar mrtvolně a není jím upírána jejich dětská živelnost. Někdy jsou možná trošku překotní, nebo jsem prostě já jen trochu pomalá a trochu je dobíhám, ale celý příběh i jeho smysl pochytím správně. Skvělá ukázka práce s dětmi, ale i skvělé aktuální divadlo, které ukazuje, jak přirozeně se můžeme potkávat, když je na obou stranách vůle k setkání.
Martina Schlegelová
Národní přehlídka dětského divadla, Svitavy, červen 2015
Soubor zpracoval skutečný příběh současného člena souboru, který pochází z Himalájí, kde ho potkalo neštěstí, byl zachráněn a nyní žije v naší zemi. V pozadí je projekční plátno, po stranách leží hromádky venkovského oblečení, které si děti později oblékají při některých situacích zobrazujících život v chlapcově vesnici. V úvodu přichází chlapec s kufrem, pak se okolo shromáždí děti a rytmicky se vyptávají, až dojde k vyprávění příběhu a vtažení dětí z naší země do hry. Příběh se má dělit na „před kufrem“ a „po kufru“, ale občas si klademe otázku, kde a v které části příběhu se právě nacházíme, protože to není zcela zřetelné. V projekci se objevují obrazy krajiny, z níž chlapec pochází, a silný je především první obraz, kdy se po obraze jedoucí povoz prolne do pohybu před plátnem. Ale jinde jsou obrazy pouhou ilustrací a možná by nebyla jejich projekce nezbytná. Co je ale v každém případě úžasné, je skvěle namixovaná zvuková složka a výborná práce se světlem a protisvětlem, která je plně funkční a nikterak nepřeválcuje jednání dětí na scéně. Kvalitní práce se všemi složkami je v dětském divadle víceméně ojedinělá. I přes uvedené otázky, které jsme si kladli, jde rozhodně o inscenaci působivou. I tím, že příběhem konkrétního kluka evokuje obecnější téma různosti dvou kultur a jaké je pro cizince žít jinde. I při veřejné diskusi se hovořilo, že je to o srážce dvou kultur a vzájemném poznávaní, kdy to zlé pro jednu se může té druhé zdát velkolepé a naopak. A dozvěděli jsme se, že videoprojekce jsou z rodinného alba, což diváci nevěděli, takže nemuseli pochopit, že ta koláž je příběhem rodiny. A o možnostech práce sobrazy se také uvažovalo. A také, že je trochu škoda, že nám občas unikaly nástřihy tajemství, tedy co je před kufrem a co po kufru. Většina diváků věděla, že jde o pedagogický záměr, protože to v úvodu moderátoři řekli, a tak se objevil názor, že to možná působivost zvýšilo. Ale pro někoho byla inscenace působivá i bez této znalosti.
Alena Exnarová
zdroj: denik.cz
Přehlídka dětského divadla Otvírání, 2015
Dopolední přehlídkový blok ve Studiu Alta, uzavřela JOLA v podání starších a zkušenějších dětí Tanečního studia Light při ZUŠ Na Popelce z Prahy 5 – vedoucí Lenka Tretiagová.
Inscenace je inspirovaná členem souboru, indickým chlapcem Odzerem Stanzinem, a jeho životním příběhem. Vznikla na základě projektu, který mapoval nejen Odzerův příběh, ale prozkoumával i témata různé odlišnosti, jinakosti. Soubor vytvořil autorskou inscenaci dokumentárního divadla, která nejen zobrazuje Odzerův příběh zrcadlený členy souboru, ale zároveň inscenací dokumentuje, jak velký význam a motivační sílu má pro člověka přijetí a pochopení jeho okolí (zejména ve svízelných podmínkách, je-li nějakým způsobem vykořeněný či prostě se něčím od majority odlišuje). Představení potvrdilo magickou sílu a jedinečnost divadla. Jedinečnost okamžiku, v němž se jako diváci stáváme součástí příběhu předkládaného s pokorou, účastí na něm, s osobním zaujetím a bez sebepředvádění, zároveň s vybaveností nejen pohybovou.
Je zcela evidentní, že práce na projektu má výsledek nejen umělecký ale i pedagogický. Pro tyto nesporné kvality byl soubor oceněn přímým postupem na celostátní přehlídku Dětská scéna 2015.
Eliška Votrubová
zdroj: nipos-mk.cz