Děti lví srdce
Lenka Tretiagová a kolektiv
Taneční inscenace byla nominovaná na Dětskou scénu 2017, byla uvedena na Jiráskově
Hronově 2017, jedna z choreografií získala ocenění a přímý postup na taneční soutěži ZUŠ.
Taneční inscenace vznikla jako součást projektu Living Realities, který se zaměřil na průzkum
dětského strachu, představ a snů a především na nadějí dětí v existenci pohádkové země –
země koníčků, ohníčků a pohádek,
- Scénář, režie, choreografie, výprava, pedagogické vedení: Lenka Tretiagová
- Hudba: Anna Tretiagová a Jan Čtvrtník
- Odborná spolupráce: Sebastián Vích, Marta Trpišovská a další
- Premiéra: březen 2017
- Hlavní role: David Králík a Martin Lerch
Recenze:
Přehlídka Jiráskův Hronov 2017
Mí favorité čtvrteční ovládli Jiráskovo divadlo už o půl páté, a naprosto se zde nehodlám tajit
skutečností, že práci režisérky, výtvarnice, dramatizátorky a především výborné dramatické pedagožky
Lenky Tretiagové s pražským Tanečním studiem Light dlouhodobě obdivuji. A nic se na tom nezmění
ani po jejich letošním vystoupení, jímž se stala výborná scénická variace na slavný fantasy román
Astrid Lingrenové Bratři Lví srdce. Inscenace Děti Lví srdce odvypráví s odzbrojující živelností,
přesto však naprosto přehledně takřka kompletní dějovou osu prozaické předlohy, a to během pouhých
dvaceti minut. Jejich fascinující děsuplné pojetí mytické bestie Katly mi v myšlenkách silně rezonuje
ještě teď. Lenka Tretiagová režíruje věkově velmi různorodý ansámbl empaticky do podoby ideálně
sehraného celku, který je však naštěstí dalek sterilní vycíděnosti „dětí na baterky“. Taneční studio
Light zaslouženě slaví úspěchy po celém světě – jeho členové však nepřestávají být dětmi hravými a
hrajícími si, což je moc dobře.
Budiž jim provolána sláva!
Taneční studio Light z. s. při ZUŠ Na Popelce našlo inspiraci pro tvorbu inscenace Děti Lví srdce
v dějově a myšlenkově složité literární předloze Astrid Lindgrenové Bratři Lví srdce.
Pod zkušenou a citlivou rukou vedoucí Lenky Tretiagové soubor okamžitě zaujal svým nasazením,
vybaveností, soustředěním a souhrou. Přesná provedení nejsou mechanická, opírají se o znalost
příběhu, orientaci v ději i v jednotlivých situacích. Prostřednictvím použitých divadelních prostředků,
kterými jsou v tomto případě zejména pohyb, tanec, hudba, zvuky, slovo, stínohra a hra s loutkou,
vznikají před očima diváků působivé obrazy. Kompozice divadelního zpracování je založena na
kontrastech, které napomáhají tikotu inscenace. Například jemnou a lyrickou expozici vystřídá
dynamický obraz smrtelného nebezpečí, nebo po radostiplném tanci přichází ohrožení a narůstá napětí.
Přes všechna vyjmenovaná pozitiva a působivost jednotlivých obrazů divák počíná tápat, postrádá
důvody, proč se některé postavy chovají právě tak – a co svým jednáním zamýšlejí. Je patrné, že
autentický projev hráčů vychází ze znalosti příběhu.
Ovšem divák, aby se v příběhu orientoval, potřebuje vidět divadelně zpracované motivy, jinak je jeho
mysl zaměstnána nadbytečnými otázkami, ztrácí přehled o vývoji děje. Pro koncentrovaný projev, pro
vědomou souhru hráčů, kteří neplní pouze zadanou choreografii, ale znají záměr a jdou s ním, byla
inscenace velice oprávněně navržena do širšího výběru na celostátní přehlídku Dětská scéna 2017
Přehlídka Jiráskův Hronov 2017
O Dětech lví srdce by měl psát buď někdo, kdo rozumí (dětskému) tanci nebo někdo, kdo dokáže
důkladně rozebrat, jakým trikem se podařilo Lence Tretiagové zhustit Lindgrenové do dvaceti minut,
aniž by vznikl pocit chudičkého digestu. Na to jsem ale Bratry Lví srdce četl příliš dávno, tudíž se
spokojím s pouhým prohlášením, že se režisérce podařilo vystihnout základní situaci knihy natolik
obrazně a zahuštěně, že přes krátkost inscenace máme pocit, že s Jonatánem a Suchárkem absolvujeme
skutečný oblouk vztahu. Smrt dítěte je téma přesilné a záludné, ke kýči a citovému vydírání jenom
krok – tady je ale pojato paradoxně s bezelstnou radostností očekávaného smíření „na druhé straně
oblohy“, bez náznaku kýče. Zjevení Katly a Suchárkova smrt jsou pak obrazy tak prosté a účinné, až
se tají dech. Děkuji. Jan Šotkovský